Lágr v Bělé očima našeho admina

O víkendu jsme byli v detenčáku v Bělé. Jak to tam vypadá? Jako v lágru, protože to je lágr. S tím nikdo nepolemizuje. Už u vchodu nás vítal rozverný letáček, ve kterém se zaměstnanci zvou na “lágr párty”. Zábava musí být.

Co znamená lágr v praxi? Kdo přichází, jde za katr. Policie kontroluje příchozí. Zbytek řeší pracovníci tábora a soukromá ochranka od Securitas. Tihle chlapci působili nejděsivěji ze všech tváří, které jsme potkali. Vypadali, že si rádi kopnou. Realita? Naštěstí jiná – alespoň, co jsme viděli. S některými utečenci vtipkují – komunikace “rukama nohama” – s dětmi si občas hrají. Nic hrozného jsme nezažili a nakonec jsem si říkal, že navzdory celkem zátěžové práci jako lidi vcelku obstávají. Utečencům říkají “klienti”.

Uvnitř není tolik humanitární krize jako “byrokratická krize”. Lidé mají spoustu papírů hustě popsaných českou právničtinou. Absolutní chaos a nulový přístup k informacim. Nevědí, proč jsou zadržení, nevědí, jak dlouho zůstanou pod zámkem, nevědí, jestli je jen vystrčí před bránu nebo deportují. Nemají, jak to zjistit. Pracovníci se snaží, ale nedomluví se. Anglicky mluví pár jednotlivců v těch stovkách běženců.

Do tábora dochází právník v sobotu, pondělí a středu. Ví to personál, utečenci o tom nemají páru. Když jim informaci horko těžko předáme, jsou překvapení. Vysvětlujeme postup – někde v budově je nástěnka, kam se mají zapsat do pořadníků na právníka. Nikdo jim o tom nikdy neřekl.

Sociální pracovníci jsou tu každý den, ale komunikaci obstarává překladač Google na obrazovce počítače. Šance domluvit se je mizivá. Když právník přijde, nikdo neví, že tu je. Není žádná fronta, prostě se vyvolává jméno toho, kdo má přijít na řadu. Když ho na baráku nenajdou, má smůlu.

Navíc, jako v každém táboře, i tady kralují drby. Jeden zní, že když se objednáš k právníkovi, zůstaneš v táboře déle. Nikdo neví, kde se vzal, ale může za to, že mnozí radši zkoušejí zjistit obsah svých “papírů” od návštěv, než aby riskovali schůzku s právníkem.

Také se dozvídáme, že i zde je ve hře selekce, kterou nastartovalo Německo. Právníci a sporadicky přítomní překladatelé prý klienty objednané na konzultaci selektují podle mustru: „Syria go, others no.“ Ti ze Sýrie jakous takous šanci na právní konzultaci mají, ostatní prostě čekají a čekají.

Zbytek tábora, co jsme viděli, je na tom podobě jako asi jakékoli vězení. Docela depresivní, ale žádná vyložená hrůza (záleží na tom, na co je člověk zvyklý). Prádlo se suší na plotech, občas vymlácené okno, protože venku se hraje fotbal. Společné zázemí strohé, ale slušné.

Kdo je uvnitř? Lidi. Stovky a stovky příběhů. Neexistuje univerzální uprchlík. Viděli jsme lidi ze Sýrie, Afghánistánu, Pákistánu… některé zničené cestou, jiné plné energie.

Jejich příběhy se vám tu budu snažit předat v dalších dnech.

 

Ekonomičtí migranti?

Rád bych po své návštěvě Bělé rozporoval mýtus o „příživnících“ z řad ekonomických migrantů. Právě jeden ekonomický migrant ve mně totiž vzbudil jednoznačně nejlepší dojem ze všech návštěvníků detenčáku.

Zapovídali jsme se hned v prvních minutách v táboře. Když jsme přišli do společenské místnosti, v křesle seděl sympatický mladík s nakrátko střiženými vlasy a četl si. Zvedl oči od knihy, srdečně se na nás usmál a perfektní angličtinou spustil: „Hi, I am Safi, how are you? What are you doing here?“

Když jsme se navzájem představili, začal vyprávět. Utekl z Egypta, protože nedokázal sehnat peníze na dokončení vysoké školy. Studoval na inženýra, měl práci jako operátor hotline, posléze jako trainer nováčků na stejnou pozici. Pravděpodobně outsourcoval volání zmatených Američanů, kterým nešla připojit tiskárna, nebo obstarával nějakou podobně „neevropskou“ práci.

Peníze ale pořád nevycházely. Jeho rodina v Sýrii ho nebyla schopná podporovat, měli se sebou ve válkou zmítané zemi starostí až dost. Když Německo otevřelo hranice, rozhodl se, že zkusí své štěstí v Evropě. „Sweden, because of schools, or Germany, because I have a family member there,“ odpovídá na otázku, kam se chystá.

Ptám se ho, jak to vypadá v Sýrii. On tomu říká „hot cold war“. Sýrie je podle něj válečná zóna, kde se přetlačuje Rusko a Spojené státy. Putin podporuje Assada, proto Amerika pomohla k moci Islámskému státu, který měl rostoucí vliv Moskvy v regionu oslabit.

Safi tvrdí, že je to podobné, jako s Al-Kajdou. Tu si prý Američané také vytvořili, aby ospravedlnili své operace na Blízkém východě. Nakonec ji úspěšně „vypnuli“, když se jim podařilo dostihnout a zlikvidovat Usámu.

To se ale s IS nedaří, proto Američané podporují další organizaci – Jabhat al-Nusra, která nyní bojuje jak s Assadovým režimem, tak se zdivočelým dítětem Spojených státu – IS. Tak situaci popisuje Safi a tak ji prý vidí i řada Syřanů.

Když si dopovídáme, jdu se věnovat ostatním urpchlíkům. Ale většinu doby, po kterou zůstáváme v lágru, ho nespustím z očí. Je na něm něco hodně neobvyklého. Po chvíli mi dojde co. Safi je se svou situací úplně smířený. Nikomu nic nevyčítá, na nic si nestěžuje. Vypadá, jako by si ani neuvědomoval, že ho někde drží pod zámkem. Nedá mi to a zeptám se ho, jak může být tak v klidu.

Prý chápe, proč ho zadrželi. „I am illegal here, of course police arrested me,“ dodává. Říká, že si chce jen odsedět ten nezbytný čas v táboře, zaplatit případné pokuty, a pak vyrazit dál. Nečeká podporu ani pohodlí. Rozhodl se riskovat a opustil domov s plným vědomím, že dává všanc vše a nemůže počítat s tím, že mu po cestě někdo jen tak pomůže.

Safi mě ale v průběhu návštěvy překvapuje čím dál víc. Nejen že nic nechce, ale ještě nám pomáhá rozdávat ostatním. Když se neuměle snažíme vytvořit frontu na distribuci kávy a cigaret, přitočí se ke mně a pošeptá mi do ucha, že takhle nám to prý moc dobře fungovat nebude.

Poradí nám, ať příště rozdáme lidem lístečky, které nám budou vracet, a proti nim dostanou pytlík s kávou a dvěma cigaretami. Tak prý nebude hrozit, že se ti akční budou držet vepředu a na ostatní se nedostane.

Zároveň při našem rozhovoru mimochodem odmítá posunky ostatní uprchlíky, kteří mu naznačují, aby si šel stoupnout do fronty místo nich a cigarety jim pak jako nekuřák dal. Tohle prý nedělá. Každý si musí poradit sám nejlíp jak zvládne.

Ptám se ho, jak je možné, že to s lidmi tak umí. Tím, jak se v táboře chová, dává jasně najevo, že chce hrát fér a chápe, že některé věci nejdou tak rychle, jak by mohly. Přesto nerezignuje, rozumí chodu lágru a zvládne si poradit. Se všemi se zdá být zadobře, nesnaží se nijak si přilepšit, ale ani nestojí stranou.

„V arabštině máme takové přísloví. Abys něco mohl učit, musíš to mít. Nemohl bych učit lidi, jak mluvit se zákazníky na infolince, kdybych sám neuměl s lidmi mluvit a vyjít s nimi.“

Před odjezdem z tábora si na sebe vyměňujeme kontakty. Chci vědět, jak se mu bude dařit dál. Ale strach o něj nemám. Se svou pokorou, klidem, skvělou angličtinou a cílevědomostí se tenhle ekonomický imigrant neztratí. Věřím, že do tří let to v nějakém korporátu dotáhne minimálně do středního managementu.

Nepřijel si totiž pro dávky, ale pro práci a školu. Rozhodl se nesmířit s tím, že nemůže dostudovat, pokud mu to nezaplatí rodina. Stálo mu to za ten velký risk, protože chtěl od života víc, než mu jeho země mohla nabídnout. A je ochoten pro to dřít víc, než by kdy musel doma v Egyptě.